Vážně i nevážně z dějin BMX
(podle vlastních vzpomínek sepsal Ing. Jiří Klicpera)

Každá správná historie má začínat slovy"Již staří Římané.." ale zde je třeba
historii trochu poopravit, protože dokonce již staří Řekové a Peršané znali
souboje odvážných mužů v přilbách a s chrániči na dvoukolových vozidlech a
hrbolaté dráze. Je ale pravdou, že kola byla tenkrát vedle sebe a ne za
sebou a nedalo se na tom šlapat, protože ještě nebyl vynalezen řetěz. Proto
si tito národové nechávali své stroje tahat koňmi a zcela evidentně pro
nedostatek pohybu zdegenerovali a vymřeli.
Později, ve středověku již byli národové chytřejší a protože na vynález kola
stále ještě čekalo, používali místo něho k soubojům tehdy běžně dostupné
koně. Přilby a chrániče stejně jako speciální obuv byly zachovány a
zdokonaleny. Je zajímavé, že z dnešních součástí jízdního kola byl nejdříve
vynalezen řetěz, který (ze dřeva) prokazatelně popsal v XV. stol. Leonardo
da Vinci.
Rychlý pokrok ovšem nastal s vynálezem kola. Původní dreissiny ještě pro
bikros moc vhodné nebyly, ale hned potom se již objevila kola se řetězem ze
železa a tzv. vysoká kola, kde již poprvé vidíme (zatím jen na zadním kole)
oblíbený 16 nebo 20 palcový ráfek. V téže době se do vynálezů kolem BMX
začal plést také známý český genius Jára (da) Cimrman. Pro jízdu v
bikrosovém terénu sestrojil kolo s použitím tzv. CD-disku, tedy Cimrmannova
disku. Pro nedostatek vhodného materiálu v Liptákově ovšem použil (také pro
jednodušší opracování) starší víka dřevěných sudů, která pro svou
zchátralost zatížení skoků nevydržela a český genius zklamán, protože mu
nikdo nechtěl pro modelové experimenty věnovat či alespoň zapůjčit sud nový,
tento experiment opustil. Věnoval se pak miniaturizaci CD-disku. Ten byl
potom již jen z jednoho kusu dubového dřeva a po jedné straně potažen tenkou
vrstvou včelího vosku a dávno před Edisonem sloužil k záznamu tehdejších
hitů. Později byl ovšem nahrazen trvanlivějšími materiály a z původních CD
se po více než 100 letech již žádný nedochoval.
Teprve mnohem později, prý roku 1969, si prý v Kalifornii sestrojili kluci
repliku Cimrmannova jízdního stroje a začali ji využívat. Záhadou ovšem je,
jak se tam Cimrmanovy plány dostaly a možná, že je zde cesta k pátrání po
jeho další činnosti po zmizení z Liptákova.
V terénu se začalo samozřejmě nejen jezdit, ale také závodit a kola se
začala s růstem nároků na pevnost dále zlepšovat. Klukům se to líbilo a
výrobci zavětřili šanci na tučné zisky. Někteří historici tvrdí, že zkratka
BMX pochází z anglického Bicycle Moto Cross, já mám ovšem oprávněný důvod se
domnívat, že jde o zkratku Cimrmanova varovného pokřiku Brzdím na MaXimum,
kterým při své jízdě varoval Liptákovské chodce. Jak to velký Jára myslel se
již ale neví a možná to bylo poprvé vyřčeno při jisté bohužel
nedokumentované tréninkové jízdě, která skončila kolizí se sousedovým
kravským potahem vezoucím na pole nevábný obsah. Tréninkový deník, který si
Jára velmi podrobně - po kilometrech - vedl, skončil znečištěn a dále
nepoužitelný.
V roce 1978 se již jezdilo na bikrosových kolech i v Evropě a Velamos
vyráběl kola na export do Německa, Holandska i jinam. A to by tak bylo, aby
některé zkušební prototypy nezakotvily i v tuzemsku a začalo se jezdit i u
nás. Na největším veletrhu jízdních kol v Evropě v Paříži 1984 byla celá
třetina vystavených exponátů určena pro BMX. Návod k jízdě včetně letů se
objevil v populárním filmu E.T. První opravdické mistrovství Evropy bylo
1982 ve Španělsku a další 1985 v Holandsku. V tom roce byla také založena
mezinárodní federace a bikros se u nás začal dělit do dvou větví.
Zpočátku byla aktivnější větev tehdejšího Svazarmu, která používala strmé
dráhy s kopce dolů, kde záleželo jen na startu a první zatáčce. Takové dráhy
byly však při větší bojovnosti závodníků velmi nebezpečné a docházelo často
ke zraněním. A protože se tam také moc nešlapalo, měla tato větev nakonec v
souladu s Darwinovou teorií stejný osud jako staří Římané. Zato druhá
vývojová větev, řekněme rovinová, se s použitím českého selského rozumu
věnovala vývoji a výstavbě drah v rovinatějším terénu s umělejšími
překážkami. Ty bylo možno lépe vytvarovat a bezpečněji provozovat a tak se
ujaly a slouží dodnes. První z nich byla u nás podle vzorového projektu v
Pardubicích.
V dřevních dobách českého bikrosu docházelo k administrativním soubojům mezi
federacemi a tak se stávalo, že motofederace nechtěla pouštět cyklistickou
na své akce pod záminkami technických přejímek, neschválených přileb a
podobných nástrah. Přejímky byly někdy velmi rafinované a měly za úkol
eliminovat nepříjemné favority. Při počátečním nedostatku materiálu se
svazarmovským komisařům dařily dobré blafy, na které jsme museli velmi
pružně a s jistým nadhledem reagovat, tak se v technických směrnicích
hledaly formulace a čárky ve větách. Cyklistická federace měla mnohem
benevolentnější přístup k přilbám a například nenutila malé děti jezdit v
přilbách, které tehdy vážily více, než jejich hlavičky a při pádech hrozilo,
že dětičkám budou hlavičky přilbou odlomeny.. Od počátku jsme měli vyškolené
dosti kvalitní rozhodčí i trenéry. V tomto ohledu měla tělovýchova od
počátku velké plus, u Svazarmu se jednalo téměř vždy o rodinné akce pro
vlastní děti. Vycházely první závodní řády a metodické návody (ještě je mám
schovaný...) Když se věci dohodly na úrovni vedení federací (tehdy byly
stále dvě vedle sebe), začali chlapci z rovinatějších drah porážet ty ze
sjezdových a pak se někteří rozhodli věnovat své schopnosti horským kolům,
kde jsou mezi špičkou dodnes.
V roce 1987-8 se již jely vrcholové soutěže a společné národní a federální
přebory. Celoroční pohárová soutěž dostala název Trofej BMX ČSTV jezdilo se
v 6 kategoriích. ( E do 7 let, D 8-9 let, C 10-11 let, B 12-13 let, A 14-15
let a J 16 a více). Kategorie C a vyšší již jezdily i mezinárodní soutěže. V
roce 1987 bylo u nás registrováno 21 specializovaných oddílů, v r. 1988 pak
23
oddílů a vydáno bylo 443 licencí. Podnikaly se různé náborové a prázdninové
akce, soutěž Hledá se mistr světa, největší oddíly měly i přes 100
závodníků. Při mistrovských závodech v Pardubicích na přelomu 80. a 90. let
bývalo i přes 450 startujících, stejně tak i v Praze nebo v Brně.
A dráha v Pardubicích? Oddíl byl založen v roce 1986 a začal vymýšlet dráhu
dle vzorového projektu, jehož základní schéma je zachováno dodnes. U zrodu
stál organizačně Bohuslav Holý a pomáhali mu rozhodčí ing. Jiří Klicpera a
finančník ing. Jiří Zahálka. První doložené závody BMX jsou zde z jara 1986,
kdy se jezdilo nejprve v parku Pod vinicí a hned potom na travnaté dráze na
sídlišti ZM, vytyčené igelitovou folií a pneumatikami, bez skoků a
startovacího zařízení. Zato s elánem. Ale ještě v tom roce se jel první
krajský přebor, ještě v parku Pod Vinicí, 14.9. 1986 se stal prvním
historickým
vítězem v kat. 12-15 let Hynek Doležel z Loko Pardubice před Martinem
Balcarem ze Svazarmu ČKD Hradec Králové,. V mladší kategorii 8-11 let vyhrál
Michal Kment z Loko Pardubice před Alešem Kňavou z AMK Holice. Začalo se
ihned se stavbou dráhy světových parametrů, podle projektu B. Holého a za
pomoci obětavých rodičů v čele s Václavem Ciprou a Jaroslavem Kápičkou,
postupně se přidávali další. Financování projektu z části na sebe vzala
Česká státní pojišťovna z fondu zábrany škod, aby byly ty nejmenší děti
staženy ze silnic. Již v r. 1987 byla nová dráha v kategorii A schopná
pořádání dalšího krajského přeboru a byly u ní jako provizorium umístěny dvě
prodejní buňky, získané za odvoz a 8.000 Kč od Zeleniny, kde působil další
tatínek, ing. Jiří Doležal. V roce 1988 byl v Pardubicích jeden ze závodů
Trofeje BMX a dráha byla již tehdy označena za nejlepší a nejbezpečnější v
republice. Začínal se stavět domek s klubovnou a věží pro hlasatele a
rozhodčí.
Pardubická dráha se odjakživa vyznačovala zvláštním fenoménem, zvaným voda.
Jakmile se totiž chystaly závody, zatáhlo se nebe a večer před startem
začalo Boží dopuštění, takže ráno před závody se kopaly odvodňovací struhy a
drenáže, čímž se náročnost jízdy značně zvyšovala. Pro první mistrovské
závody byla proto zřízena zvláštní meliorační četa. Až později se udělal
systém vsakovacích vrtů a sběrných drénů s čerpáním do Labe, ten se také
stále vylepšoval a fantasticky se osvědčuje stále. Oddíl Loko Pardubice
začal pracovat a rozrůstal se. Postupně měl až přes 110 členů a na závody se
jezdilo dvěma mikrobusy a řadou dalších aut trenérů a rodičů. Tyto výjezdy
se často stávaly velkým dobrodružstvím a tradují se dodnes v legendách,
třeba jak jsem během závodů v Sokolově při Trofeji 1988 stačil krom
koučování týmu ještě vyměnit třikrát čelo motoru Š 1203 a pak ještě úspěšně
dojet s mikrobusem plným dětí a stopařek zpět domů. Oddíl měl tehdy na svou
dobu pěkné dresy, modré se žlutými rukávy, které si vydobyly respekt všech
soupeřů a byly na všech drahách vidět. Když se vyrojili naši závodníci z
obou mikrobusů (vozili se na váhu), bylo to jak modrožluté kobylky. Stávalo
se, že ty kobylky nepustily na bednu nikoho jiného.
Mezi největší konkurenci v kraji patřily oddíly BMX v Jičíně, Lomnici n.
Popelkou, Heřmanově Městci, Holicích, Týništi n.O., Hradci Králové,
Litomyšli, Semilech. Menší výkonnost měli na okrese v Rybitví a v Přelouči.
Z republikové konkurence tehdy patřily do špičky oddíly v Benátkách n.
Jizerou a Kozmicích, Rakovníku, v Praze KOVO na Třebešíně a Tempo na Lhotce,
později Bohnice a ještě potom Řepy, v Brně Favorit v Bohunicích, Vítkovice,
Šumperk, Plzeň, Tábor, Sokolov, za naší účasti se rozjížděl bikros i v
Bratislavě, Žilině, Hurbanově, Liptovském Mikuláši. Již v r. 1988 byla pro
následující rok sestavena jakási první reprezentace, která ovšem pro
mezinárodní styk potřebovala licence UCI čili tělovýchovy a Svazarm musel ze
svých monopolních pozic trochu couvnout. Za Pardubice v reprezentaci
figuroval v kategorii 11 Petr Cipra (vedl Michal Mároši z Benátek), v kat.
14 slavná trojice Jaroslav Kápička, Jiří Doležal a Luděk Cepl. Dobře jim
sekundoval Dan Pískovský, v mladších třeba Tomáš Zelenka a pomalu začínala
Jana Kmoníčková.
V tom roce již měla dráha ručně ovládanou startovací hrazdu, kterou pak ing.
Zd. Kratochvíl elektrizoval. Dráha byla stále šotolinová (nepřekonatelný
materiál) s betonovým startovním polem. Byl jsem u toho, když se dělal šikmý
beton na startu, přivezl ho domíchávač a my jsme ho drželi na kopci doslova
vlastníma rukama tak dlouho, než zatvrdl. Místo buněk se vlastními silami
výboru a rodičů začal stavět překrásný domeček se vším zázemím, čímž podle
všech zákonů prof. Parkinsona začala spět organizace k zániku a spěje k němu
dodnes, jak je vidět. Domeček se užíval se již v roce 1989, ale kolaudace
byla po mnoha dokončovacích a vylepšovacích akcích až 23.2.1994. Dráha se
stále vylepšovala a vymýšlely se stále větší a rafinovanější překážky. Až po
roce 1994 se objevil nový význačný sponzor - Dopravní stavby Olomouc, který
pomohl k další přestavbě dráhy na opravdu světové parametry. Následujícího
roku se zřídilo i umělé osvětlení a začaly se pořádat noční závody a show.
Vyrostl také organizační štáb, který se nakonec pustil i do podniku zatím u
nás největšího - mistrovství Evropy v červnu 2001. Samozřejmě že opět
pršelo, průtrž mračen v pátek před tréninkovými jízdami byla úměrná
velikosti závodu. Ale za půl hodiny se už jezdilo, i když voda se v poslední
klopence vybírala ručně pomocí kbelíku.
Oddíl věnoval od počátku mnoho práce dobré fyzické přípravě všech závodníků.
Přicházeli k nám jezdci, kteří v tělocvičně neudělali kotrmelec, za rok z
nich byli skvělí závodníci. Celou zimu se pečlivě připravovali a o
prázdninách býval zajištěn výcvikový tábor s mnoha atrakcemi, třeba i
bikrosem ve volné krajině. Součástí pravidelných tréninků byl také náš
originální výcvik na ocelové U-rampě, která v sousedství dráhy nějak osiřela
a původní majitel zmizel v propadlišti dějin. Pravidelně se pořádaly
náborové závody a co se muselo dělat denně, to byly opravy a seřizování kol.
Za tehdejšího stavu materiálu se stav kola považoval za velmi důležitý pro
dokončení závodu a tak jsme již tenkrát vozívali na závody ještě reservní
oddílové kolo, pokud ho bylo kam dát. Na střeše mikrobusu jsme vozívali i 10
kol, takže se někdy uvažovalo o tom, jestli nepojedou auta vzhůru kolama..
Jindy se závodníci divili, že také chodíme do práce, protože se domnívali,
že jsme profíci dobře za svou činnost placení...
Je mnoho historek, které by bylo možno sepsat. V archivech již začínají tlít
nejstarší fotografie a ztrácejí se výsledky nejstarších závodů. Někdejší
lídři již dávno vyrostli a mají inženýrské tituly a rodiny, možná již
začínají na kolech honit své ratolesti. Kolotoč se rozjíždí znovu....

Fotoalbum … 29.09.02 Pardubice